U téhle knihy se mi ze všeho nejvíc líbila obálka, ale nebyla jsem si jistá, jestli se mi bude líbit i obsah, a tak jsem si ji raději půjčila k přečtení z knihovny, že se jako uvidí (přece jen mám v sobě ještě pořád zakořeněnou jistou skepsi vůči kvalitě českých autorů). A už po pár stránkách bylo jasno. Sice jsem si zezačátku říkala, proč autor po první kapitole odskočil k otci hlavního protagonisty, ale záhy se to všechno rozmotalo a dávalo smysl :o).
"Les začal po chvíli zvolna řídnout a i déšť ustal. Na hlídku se snášelo jen drobné mření. Stezka zamířila ke skupině obrovitých bludných balvanů, které ležely po obou stranách, jako by byly nahodile pohozeny nějakými pradávnými obry. Stáčela se mírným obloukem doleva a vidět nebylo dál než nějakých sto metrů.
Tohle je kritické místo, pomyslel si Odo; kdybych měl někoho nenadále přepadnout, bylo by to tady.
I ostatní si to patrně uvědomili, protože na vozech nastal nenápadný, ale cílevědomý pohyb. Muži si navlékali poutka štítů na předloktí a povytažením mečů z pochev se ujistili,
Kastelán Harleb, který hlídku formálně vedl, kupodivu nejel v čele kolony a víceméně celou cestu se držel v odstupu asi padesáti kroků za druhým vozem. Připomínal tak ovčáka, který před sebou pohání stádečko svých oveček, aby se zbytečně neloudalo a nesešlo z cesty.
Odo právě zvažoval, že by měl kolonu raději na chvíli zastavit a domluvit se s velitelem, aby se drželi kvůli bezpečí víc v houfu – když tu se to stalo.
Odněkud z podrostu se náhle ozval ostrý hvizd – a z křovin se k oběma vozům vyřítilo asi tucet ozbrojenců.
Vojáci hlídky byli však dobře vycvičeni a nedali se zaskočit. Odo si s uspokojením všiml, že hodiny a hodiny úmorné dřiny nesou plodné ovoce. Aniž by musel dávat nějaké zvláštní povely, jeho muži bleskově zaujali kruhovou obranu se štíty sraženými k sobě a na hlavy útočníků se snesly první rány mečem. Lupiči byli zjevně zaskočeni účinným odporem a viditelně zaváhali. Nejspíše očekávali vystrašené kupčíky, kteří se v panice rozprchnou už jen kvůli hluku útoku, ale ozbrojená a vycvičená vojenská posádka pro ně byla velmi nepříjemným překvapením. K jejich omylu zřejmě přispěly i hrubé vlněné pláštěnky, do kterých byli vojáci zakukleni a skrze něž nebyla vidět zbroj.
Odo vytasil meč a seskočil z vozu směrem k vůdci lupičů, který se od ostatních odlišoval černým pláštěm s kuklou na hlavě. Neznámý s obnaženým mečem se otočil směrem k Odovi a odhrnul si kapuci z obličeje. Oba přibližně stejně vysocí muži se měřili pohledy, stáli ve střehu proti sobě, ale ani jeden se nehotovil k výpadu.
Po stezce zaduněl dusot kopyt, jak kastelán zasadil svému koni ostruhy a zamířil k místu přepadení, aby se zapojil do boje.
"Zpátky!" zařval černý vůdce útočníků. "Všichni hned zpátky! Hned! Ústup! Rychle!"
Útočníci se jako jeden muž otočili a jeden za druhým rychle mizeli v křovinách. Celé přepadení netrvalo více než několik okamžiků – a najednou se rozhostilo úplné ticho, jako by se před chvílí nestalo vůbec nic. Když přicválal pan Hartleb s taseným mečem, bylo po všem. Nikde nikdo, útočníci jako by se do země propadli.
"Držet kruhovou obranu! Štíty k sobě!" volal Odo na posádky obou vozů. "Pozor na šípy!"
Sice úplně vážně nepředpokládal, že by někdo mohl účinně zaútočit lukem v takovém nečase, ale opatrnosti nebylo nazbyt. Ani útok kuší nebyl příliš pravděpodobný, jednak nikdo z útočníků kuši neměl, alespoň co si Odo stačil všimnout, a za druhé, pokud by vůbec měla být kuše použita, bylo by to nejspíš při zahájení útoku.
"Co to mělo být, u satanových kulí?!" křičel Hartleb. "Hrome, Odo, vy jste snad na těch vozech chrápali, nebo co? To jsem ještě neviděl!"
Rozčílený hradní kastelán objížděl okolo obou vozů, na kterých stáli muži v kruhové obraně, a klusal po stezce – snad v naději, že někde narazí na nějakého opozdilého útočníka." (str. 16-18)
Kniha mi svým laděním dost připomínala sérii Rytíři z Vře/... od mého oblíbeného autora Františka Niedla (a mimo jiné to vypadá, že se bude taky zaměřovat víceméně na osudy jedné "rytířské" rodiny :o). Zápletka sice v anotaci vypadá na středověkou detektivku, ale je to spíš o zřizování pořádku na zemské stezce, kterou má posádka Landštejna střežit a udržovat kupce v bezpečí, byť ani tady nechybí navrch trocha té politiky, které však naštěstí díky velké vzdálenosti od Prahy není příliš. Příběh je čtivě napsaný, místy napínavý, místy mu nechybí humor a chytré léčky, hlavní hrdinové jsou symapťáci, nemluvě o tom, že děj se odehrává na mně známých místech v okolí Landštejna, Slavonic, Písečného či Bítova, což je vždycky příjemný bonus navíc :o). Navíc hned ona úvodní legenda o založení hradu Landštejna (mně to znělo důvěryhodně, ale autor v doslovu uvádí, že je to pouze jeho vlastní domněnka, jak to tenkrát mohlo být) de facto pod nosem rakouské posádky staršího a dnes už zaniklého nedalekého hradu Pomezí byla jednoduše báječná, dokonalá a já se u ní nahlas pochechtávala, čímž si mě pan Martin Nesměrák už někdy po necelých sto stranách zcela získal na svou stranu a zbytek knihy jsem si jen požitkářsky užívala :o). Jo, v nakladatelství MOBA si podle všeho umí vybírat autory (koneckonců vydává u nich své knihy i již zmiňovaný František Niedl) a já se tomuhle novému přírůstku rozhodně hodlám podívat blíž na zoubek. Na zemské stezce je totiž první díl celé série nazvané Strážci z Landštejna, která má prozatím čtyři díly (a všechny vyšly v rozmezí posledních dvou let, tedy 2020 až 2021), přičemž pátý díl by měl vyjít teď začátkem února.
"Odo právě přemýšlel, kolik cesty mu ještě zbývá, když tu se před ním v mírné zákrutě vynořil osamělý jezdec. Odo si všiml, že je dobře vyzbrojený a nepřehlédl, že neznámý zpomalil a pak postavil svého koně napříč cesty. Odo dojel na doslech a zastavil také.
Chvíli se mlčky měřili pohledem, ale nikdo se ani nepohnul.
Potom Odo uslyšel za zády dusot kopyt, a když se ohlédl, spatřil Vousáče a Zjizveného, jak k němu pomalu dojíždějí, až se zastavili asi na třicet kroků za ním. Tohle vůbec nevypadalo dobře.
"Co chcete?" zvolal Odo směrem k jezdci, který mu přehradil cestu.
"Přece tebe, chlapečku," odpověděl posměšně jezdec v drátěné košili, a Vousáč se Zjizveným se v odezvu posupně zachechtali. "Hlavně nás zajímá, co jsi vyprávěl tomu královskému soudci."
"A dál?"
"Dál už nic," odvětil temně obrněný jezdec. "Pro tebe už nic," dodal významně.
"Pak se mi stane nějaká podivná nehoda?"
"Přesně tak, mládenečku!" ušklíbl se jezdec. "Jako odměna za strkání nosu tam, kam nemáš."
Otočil koně k Odovi, a užuž chtěl nasadit ostruhy k útoku, když tu se náhle za ním v zatáčce vynořil předjezdec kupecké kolony.
Odo se zaradoval, ale pak si uvědomil, že kupci mu určitě nepomůžou, leda snad, že by v koloně poznal někoho dobře známého. Bez toho nemohl kupce požádat o pomoc, protože ti měli takový strach z přepadení, že by jeho snahu považovali za úskok. Nejenom, že by mu nepomohli, ale možná by ho sami napadli. Přesto se však Odo rozhodl příjezdu karavany využít, protože bylo jasné, že dokud bude v dohledu, napadení mu nehrozí.
Předvoj kolony právě ostražitě míjel obrněného jezdce na stezce – ruce na jílcích mečů a kuše v rukou pěších ochránců připravené k výstřelu – a ve chvíli, kdy předjezdec dojel k Odovi, ten kývl předvoji na pozdrav, beze spěchu sjel ze silnice a vydal se mírným klusem přes louku směrem k východu. Obrněný jezdec, Vousáč a Zjizvený se loudavě přemístili tam, kde Odo opustil stezku, a jeden za druhým jej pomalu následovali. U kolony to nevzbudilo žádné podezření, jako by všichni čtyři patřili k jedné skupině. Pak Odovi pronásledovatelé pobídli koně do mírného klusu a vydali se v jeho stopách. Měli to snadné, nemuseli hledat sjízdnou cestu, zatímco on ano. Nemohl jim nijak uniknout.
Odo dobře věděl, že přesila tří na jednoho je bezvýchodná. Mohl jen doufat, že neprodá kůži lacino. Horečně přemýšlel, jak se z té kaše dostat, a hlavou mu běžely scénáře možného vývoje situace. Jeho nespornou výhodou byla znalost terénu, takže věděl, že někde nedaleko před ním je potůček, který se vlévá do Nežárky a po jeho druhém břehu vede dobře sjízdná pěšina, která vede do kopců na východě. Tam by měl možná šanci jim ujet. Tady, na lužní louce, je to nemožné, musí pečlivě hledat cestu, a pád z koně nebo jeho zchromnutí by znamenalo okamžitý konec. Ani pronásledovatelé se nesnažili ho někudy objet, i oni si byli vědomi obtížnosti terénu. Naštěstí nikdo z nich neměl kuši nebo luk, to by se Odovy šance rychle snížily k nule." (str. 114-116)